Čas se nám opět nachýlil a internacionální profi metalová úderka RAGE nás obšťastňuje novým albem, o kterém bychom si měli asi něco trochu říci. A že bude o čem povídat, je zřejmé už ze skutečnosti, že se mi starý dobrácký taťka Darkmoor rozhodl postoupit recenzi svých na slovo vzatých miláčků, které jinak žárlivě střeží.
Začneme od začátku. Takže, od začátku jsou noví RAGE fantastičtí. Album „Speak of the Dead“ otevírá mohutná orchestrální předehra a všem zasvěceným je úplně jasné kolik uhodilo. Osobně jsem čekal, že k tomu dojde dřív, leč fanoušek míní a Peavy mění. Jak mnozí z vás jistě vědí, Viktor Smolski je kromě kytary i nadaným hráčem skoro na všechno. Hudební odysea mladičkého bělorusa totiž nezačala v rockové, ale v klasické hudbě a Viktor sám i kdysi v orchestru působil jako řadový hráč (tuším, že na cello). Jde shodou okolností o orchestr z Minsku, který je ke slyšení právě na novince RAGE. Už to by mělo zavřít ústa případným pochybovačům, kteří by se snad orchestraci pokoušeli srovnávat s albem „XIII“, nebo „Ghosts“. Za tyto alba, jejich aranžmá i orchestraci byli totiž zodpovědní zcela jiní lidé. Noví RAGE tedy neznějí jako staří RAGE s orchestrem, ale úplně jiní RAGE s jiným orchestrem. Chápete, ne? Zorchestrována je přesně jedna skladba rozdělená do osmi kapitol, z nichž některé plní pouze funkci předeher a spojek. I tak je ovšem poslech přes dvacet minut dlouhého kolosu naprosto impozantní záležitostí. Divoká metalová nespoutanost se vkusně doplňuje s melodickými party orchestru, každá notička i tónek do sebe perfektně zapadá. Reklamní slogan „Metal meets classical music on highest level.“ tentokrát kupodivu sedí úplně přesně. Hymny, jakou je kupříkladu „No Regrets“, aby člověk v metalu pohledal. Můžu se jen pobaveně usmát nad snažením takové METALLICY a její symfoniky. Už první symfonická alba RAGE ji překonala na plné čáře a to ještě ani nebyla na světě. Podobně je tomu i v případě „Speak of the Dead“. Takhle přesně si představuji dílo veličiny za kterou jsou dnes tříčlenní RAGE pokládáni.
Jenže znáte to - není všechno metal, co hromuje. Se skladbou „No Fear“ až do konce totiž přichází děsivé vystřízlivění. Co vystřízlivění. Rána pěstí. Vtip? Demáče? Závěrečné skladby mohla kapela klidně označit za japonské bonusky, vydat materiál jako EP a byl by klid. Ale takhle? Orchestrace se ve druhé části alba nekoná, což by se určitě dalo ukousnout, ale ten materiál… Takhle hráli RAGE tak na přelomu osmé a deváté dekády. Možná ani to ne. Tohle opravdu hraje sestava, co nahrála famózní „Welcome To The Other Side“ a výborné „Unity“? Ano, vím, že měl „Soundchaser“ jednodušší tendence, ale i tam bylo pár skvěle vymakaných skladeb. Tenhle přívažek nám ovšem dá vychutnat nezdravé návyky lovce zvuku ve vší nahotě a to ve stopáži plných sedmi skladeb. RAGE v plné degeneraci. Jeden blbější riff stíhá druhý, Peavy řve jak za mlada, dokonce i produkce desky zní jak návrat ke kořenům. Ale proč by se měli RAGE v plné síle a vrcholné sestavě vracet ke kořenům? Smolski přece sám vydá album, které čítá nápadů na dvacet takových desek. Hraje jako ďábel, což je mimochodem znát v jediném světlejším kousku z té sedmince smrti „Kill Your Gods“, kde jeho sólo doslova vyráží dech. Tak proč to sedmero skladeb? Tohle album je opravdu „Speak of the Dead“. Rozhovor, kde jednu stranu představují současní RAGE v plné síle a rozkvětu. Ale i druhou stranou jsou RAGE. Dvacet let staří RAGE, o kterých jsem si dlouho myslel, že jsou mrtví.
Závěrem nemám slov.